Jaké bylo pracovat jako au pair ve Švédsku: od venkova po Stockholm

Vítejte u druhé epizody podcastu Děvče u plotny, podcastové série o jídle ve Švédsku. Já jsem Kristina, autorka blogu o pečení Děvče u plotny a kuchařek Dorty a FIKA, Sladká švédská kuchařka. Dneska vám budu vyprávět o tom, jak jsem před lety pracovala jako au pair ve Švédsku. Nejdříve na odlehlém švédském venkově a potom v centru Stockholmu. Tak si jako pravý Švéd dejte hrnek dobré černé kávy a zaposlouchejte se do mého vyprávění. Pamatujete si, o čem jste sníli, když vám bylo takových 18? Já jsem snila o velké spoustě věcí, samozřejmě jako všichni, měla jsem spoustu plánů, ale jednou z těch věcí bylo to, že pojedu hlídat děti do Velké Británie. A asi bych to měla trochu dovysvětlit.

Když mi bylo 13, narodil se mi jeden bratr a v mých 15 letech druhý. Takže jsem si myslela, že toho o dětech vím asi dost na to, abych je taky mohla hlídat. Samozřejmě, v rámci dnešní optiky jsem toho věděla velmi málo, ale vlastně to asi nebylo na škodu. Jenže jsem pořád nevěděla, kde začít, jak najít rodinu, jak to celé zařídit a přirozeně jsem taky měla strach, zda to zvládnu, jestli zvládnu být úplně sama v cizí zemi. Takže nakonec jsem vůbec nikam nejela. Ve druháku na výšce, když jsem studovala švédštinu, jsem bydlela se spolužačkou Gabrielou, která byla nesmírně plná energie a dělala asi milion různých aktivit. A Gabriela se najednou rozhodla, že pojede do Švédska hlídat děti.

Během krátké doby si našla rodinu a jela. A mě to znova začalo vrtat v hlavě. Co kdybych taky jela? Co mi vlastně brání? Tak jsem se od Gabči dozvěděla všechny potřebné informace o tom, jak takovou rodinu najít. Založila jsem si účet na stránkách Au pair World a Scandinavian Au pair. Co jsem se dívala, tak obě stále fungují. A tam jsem hledala rodinu. Napsala jsem o sobě nějaký takový krátký medailonek, kdo jsem, co dělám, proč bych vlastně měla jet do Švédska, proč by mě vlastně vůbec měli chtít a pak jsem čekala. Já jsem vlastně začala hledat v lednu, rodinu jsem hledala dlouho a většinou jsem nedostala odpověď. A pokud ano, tak spíš zápornou.

Můj původní plán byl, že pojedu začátkem června. Ale čas plynul a plynul a pořád nic. A pak už byla půlka května a já jsem pořád neměla žádnou rodinu a trochu jsem začínala panikařit. Protože na prázdniny jsem už odvolala všechny akce, odmítala jsem brigádu a všem okolo jsem řekla, že pojedu pryč. Šlo samozřejmě ale taky o to, že jsem si sama chtěla dokázat, že to zvládnu. Že si zvládnu najít rodinu v úplně cizí zemi, zvládnu tam sama jet, zvládnu tam hlídat děti, že to prostě sama dokážu. Bylo to pro mě hodně důležité. No jo, jenomže co teď? Nikdo se mi pořád neozýval. A tak jsem začala psát i rodinám, které měly jako podmínku řidičský průkaz. Já jsem ho sice v té době měla, ale úplně jsem se nepovažovala za schopnou řidičku.

A ještě řídit někde v cizí zemi a mít v autě děti, to bylo docela velké sousto, ale řekla jsem si, dobře, zkusím to. No a najednou mi jedna rodina odepsala. Byla to rodina z venkova, která bydlela ve Vara kommun. To je něco jako okres kolem města Vara. Je to takový švédský venkov. Bydleli u vesničky Länghem. A jen tak pro představu, z vesničky Länghem, kdybych chtěla jet do Prahy a zároveň kdybych chtěla jet na úplný sever Švédska, tak to mám blíž do Prahy. Takže asi takhle hodně velké je Švédsko. Vesnička Länghem ležela zhruba hodinu a půl cesty autem od Göteborgu, což je druhé největší město ve Švédsku. Skvělé bylo, že maminka byla sice Švédka, ale její rodiče emigrovali z Česka do Švédska, takže ji trošku naučili mluvit česky.

To znamená, že když jsem třeba něčemu švédsky úplně nerozuměla, tak ona mi to mohla říct ještě i trošku takovou lámanou češtinou a nějak jsme se zvládli domluvit. Tahle rodina měla dvě holčičky, kterým bylo tři a pět a o ty jsem se měla starat. Tak jsme se vlastně během dvou dní domluvili a já jsem potom na pět měsíců odjela do Švédska. Kde jsem se to vlastně ale ocitla? Jak už jsem říkala, byl to venkov. Všude kolem byly pole, ten dům stál na samotě a nejbližší vesnice byla asi dva kilometry a měla asi dvě stě obyvatel. Jenomže nikoho v mém věku. Lidé v mém věku bydleli buď ve městech nebo studovali ve městech, takže v té vesnici bydleli převážně staří lidé nebo třeba rodiny s dětmi a nikdo tam vlastně nebyl, s kým bych se mohla jen tak bavit.

Takže společnost mi dělala hlavně stáda krav, kterých tam bylo hodně. V té rodině, kde jsem pracovala, to bylo ale příjemné. Měla jsem hezký pokojík, všichni byli na mě nesmírně milí, snažili se mi hodně vycházet vstříc, mluvili švédsky hodně pomalu, abych jim rozuměla. A tatínek od rodiny si vzal na starost, aby mi představil všechny možné švédské tradice, kterými jsem v průběhu roku procházela, abych se tak něco dozvěděla. Což jsem byla velmi ráda, protože tohle mě fakt hodně zajímalo. No a jak vypadal můj denní program? Ráno jsem holčičky odvezla do školky takovým velkým volvem, které jsem řídila po místních úzkých silničkách. Někdy to bylo hodně srandovní, protože když se třeba proti mě vyřítil traktor a potřebovali jsme se minout, tak to jsem musela vlastně vycouvat a někde odbočit na polní cestu, aby ten traktor mohl projet, protože jsme se na tu cestu prostě nevešli oba. Bylo tam i pár takových situací, které už bych si nechtěla zopakovat, ale všechno jsem to zvládla. Takže potom jsem se vrátila domů, dala jsem si pořádnou snídani, pak jsem se časem šla buď ven zaběhat, nebo jsem šla na kolo. V létě jsem třeba chodila plavat do bazénu, který byl hodně studený, ale pro švédy akorát, jak by oni řekli, lagom. Tady v létě bylo zhruba 25 stupňů a to už brali jako velké vedro. Bylo to příjemné, ale většinu dní bylo spíš třeba 18 nebo 20. A to v létě nečekáte, že? Protože u nás léto znamená, že jsou třicítky i přes třicítky.

Tady to bylo hodně, hodně posunuté. Takže vlastně to pak dopadlo, že jsem si musela půjčovat nějaké oblečení, abych to vůbec zvládla. Protože moje bylo trošku nedostatečné a nebylo moc nepromokavé, takže ta rodina mě naštěstí zásobila. Tak někdy jsem tak jela do knihovny nebo do městečka Vara. A jen jsem se tak toulala po obchodech, dívala jsem se třeba, co vlastně kde mají. To mě i docela bavilo. Chodila jsem se také dívat do velkých supermarketů, jaké tam mají potraviny, jak jsou vlastně odlišné od toho, co se dá koupit u nás. A samozřejmě to bylo hodně odlišné a plné zajímavostí, které jsem nikdy neochutnala a tak jsem to všechno chtěla ochutnat. Někdy mi taky ta moje švédská maminka dala tip na výlet a tak jsem různě jezdila po okolí.

Pak jsem se vrátila domů, dělala jsem věci do školy a teďka myslím jako že na fildu. Já jsem vlastně pořád jako by studovala u toho, takže jsem dělala nějaké úkoly na dálku. Pak jsem uvařila oběd, vařila jsem různě zajímavé věci. Někdy mi třeba koupili losí maso nebo sobí maso a takové věci. A vždycky by ten tatínek od rodiny řekl, no tak si tady uvař soba a úplně, co s tím vůbec mám dělat. Takže něco bylo dobré, něco bylo takové, že už bych to asi nemusela znovu jíst, ale možná to bylo jen tím, že jsem to třeba špatně uvařila. Těžko říct. Odpoledne jsem vyzvedla ty holčičky ze školky a byla jsem s nimi asi 3 až 4 hodiny, než rodiče přijeli z práce.

Pak jsem průběžně jakoby uklízela ten dům a jednou týdně jsem udělala velký úklid. A v podvečer jsem zase měla čas pro sebe, takže jsem dodělávala nějaké ty věci do školy, nebo jsem zase třeba šla ven. Taky jsem v průběhu toho léta dělala i jiné zajímavé úkoly. Třeba jsem jim natírala stodolu tou typickou červenou barvou, která se jmenuje Falu rödfärg. Nebo jsem trhala kopřivy, které se začaly šířit po celé zahradě a to jsem si pak připadala jak z pohádky Sedmero krkavců. Nebo jsem stříhala pořádně vysoké jabloně. Taky jsem si vyzkoušela, jak se loví raci a jak se vaří. Jednou týdně jsem chodila zpívat do švédského sboru, ve kterém byly samé babičky a dost jsem tam snižovala věkový průměr.

Ale mě to moc bavilo, já ráda zpívám a hlavně jsem si mohla s někým popovídat, s někým jiným kromě té rodiny. Což abych pravdu řekla, tak ten kontakt s ostatními lidmi mi docela chyběl. Takže i když mě bylo tehdy přes 20 a jim bylo kolem 70, tak vlastně to bylo hezké, protože jsme si mohli popovídat. Jak se mám nebo proč studuju švédštinu a už to vlastně bylo hezké, že jsem si znovu procvičila ten jazyk. Taky jsem chodila umývat okna a uklízet k sousedovi a k dalším starým lidem, kteří už to třeba sami nezvládali. Taky mě fascinovalo, že i lidé, kterým bylo třeba 80 nebo i víc, tak plně mluvili anglicky. Vlastně i lépe než já. Samozřejmě je to dáno tím, z jakého historického kontextu oni vychází.

Že u nás byl komunismus, tam vlastně nic takového nebylo, takže tam ta angličtina byla úplně v pohodě, že se jí mohli naučit. A opravdu jí uměli a používali. A vlastně to platí dodnes, že ve Švédsku vlastně nepotřebujete úplně nutně znát švédštinu. Vlastně vůbec ji nemusíte znát, protože vlastně všichni mluví skvěle anglicky. Což je hezké. Jak už jsem říkala, tak léto ve Švédsku je o poznání chladnější než u nás. A to jsem byla pořád více méně na jihu země. To hlavní léto je v červenci, to je nejteplejší část roku. Po krátké době jsem zjistila, že mi fakt chybí to teplé oblečení a taky nepromokavé oblečení, takže mi rodina půjčila nějaký svetr a další teplé vrstvy jsem zháněla v sekáčích, kterých naštěstí bylo v okolí několik.

V té době, to byl rok 2013, jsem měla hodně odlišný styl oblékání. Pamatujete si na to? Nosily se takové hodně roztomilé věci, různé krajky, volánky, krátké sukínky. Takový styl jakoby à la Panství Downton. No a to jsem si samozřejmě na švédský venkov vzít nemohla. Jednak to nebylo praktické a taky nebylo pro koho se oblékat. A vlastně z dnešního pohledu tohle byla doba, kdy jsem poprvé přičichla k nějakému minimalismu, když jsem se fakt musela spokojit jenom s tím, co jsem si přivezla z Česka a co se mi vlastně vešlo do tašek. V létě jsem pak s rodinou jela na dovolenou po Švédsku. Jeli jsme na Västkusten, což je západní pobřeží Švédska a taková nejoblíbenější destinace Švédů.

Představte si pobřežní vesničky s dřevěnými domky, spoustu restaurací a bister kolem pobřežních promenát, malé přístavy, na nich spoustu lodiček, jachty, krásné slunečné dny, všelijací ti racci. No, léto ve Švédsku je opravdu nádherné. Není takové horko jako u nás, mnohem víc prší, všichni jsou venku a užívají si krásného počasí o to víc, že tady ve Švédsku trvá mnohem kratší část roku než u nás. A teď malá odbočka k počasí. Že v zimě jsou dny kratší je u nás běžné, ale ve Švédsku je to ještě o dost jinak. Tam, kde jsem byla já, tedy zhruba u Göteborgu, trvala v létě noc asi čtyři hodiny. Do podzimní rovnodennosti jsou ty dny ve srovnání s Českou republikou delší.

Podzim je ale o hodně studenější než ten náš, o dost víc upršený, ale i krásný. Pamatuju si, že třeba ráno byla jinovatka, barevné křupavé listí, bylo to fakt moc, moc hezké. A protože jsem bydlela na samotě, tak podél silnice nebyla světla. Prostě černá krajina všude kolem a přiznám se, že už to pak časem začalo být takové skličující. Jak se pak rok blíží víc a víc k zimě, tak se to počasí hodně mění. Když jsem pak třeba byla ve Stockholmu, tak den, teď mám na mysli jako to světlo, trvalo asi nějaký jenom pět hodin. A to bylo hodně málo. Abych to shrnula, tak tehdy mi venkov přišel hezký, ale dost nudný. Protože jsem kolem sebe neměla žádné kamarády a všeobecně bylo těžké najít lidi v mém věku.

Bylo mi něco málo přes 20, studovala jsem v Brně a milovala jsem ruch města. Všechny nekonečné možnosti a venkov byl prostě něco úplně diametrálně odlišného. Bráno dnešní optikou tak si myslím, že bych si tu samotu o dost víc užila a ocenila ji, protože tohle období, kdy v životě potřebuju spoustu lidí, tak je za mnou. A čím dál víc teď vyhledávám spíš klidnější prostředí a třeba i samotu. A tak přišel říjen. A místo toho, abych se vrátila do Brna, tak jsem dostala nabídku dělat au pair u rodiny ve Stockholmu. Tehdy fungoval web Otoč vohoz. To je dnešní Vinted a v té době na něm byl blog. A já jsem na něm psala články právě třeba o svých dobrodružstvích slečny na hlídání.

No a ten blog si přečetla jedna maminka ze Stockholmu. Vlastně Češka, která si vzala Švéda. A nabídla mi, zda bych u nich nechtěla pracovat. Dohodli jsme se jen na dvou měsících, protože už jsem se potřebovala vrátit zpátky do Brna a pokračovat ve studiu. A tak jsem se zvenkova dostala do centra předvánočního Stockholmu do čtvrti Östermalm. Což je jedna z nejdražších a nejluxusnějších lokalit města. Plná luxusních butiků a takových těch jako nádherných, drahých obchodů. Byl to vlastně úplně jiný svět. Moje povinnosti pro mě byly velmi podobné jako na švédském venkově. Bylo jich o maličko míň. Ráno jsem vlastně vstávala, kdy jsem chtěla. A rodiče odvedli děti do školky, ta byla jenom pár bloků odsud.

Dopoledne jsem dělala věci do školy, ale hlavně jsem se furt chodila kochat do města. Chodila jsem na dlouhé procházky, protože Stockholm je opravdu, opravdu krásný. Byl tam takový veliký ostrov, jmenoval se Djurgården. A to byl vlastně ostrov muzeí a parků. Byla tam krásná kavárna v Rosendals Trädgård. Takže to bylo moje časté místo na procházky. Potom jsem si dala oběd a odpoledne jsem šla vyzvednout děti. Byla jsem s nima asi tři hodiny a pak byla moje starost uvařit večeři pro celou rodinu. Průběžně jsem lehce uklízela byt a jednou týdně jsem dělala velký úklid. Taky jsem venčila psa. Večer zase byl čas pro mě, to jsem znova chodila ven. Vlastně i ta maminka od rodiny mi často říkala, běž, běž, užij si to tady, jsi tu jenom chvilku a je to fakt překrásné.

Před Vánoci to bylo takové úplně jako magické. V každém okně jste viděli lampičky, svíčky a taky takové ty velké papírové hvězdy, co prodávají v IKEA. A ve Švédsku často nemají závěsy, takže jsem vlastně viděla i do těch domů, jak to třeba vypadá, jakoby v interiérech. Bylo to hezké. V prosinci se ve Stockholmu stmívalo zhruba už po třetí hodině. Myslím, že sluníčko vycházelo kolem deváté, takže to vycházelo fakt jenom na pár hodin světla denně. A někdy to vlastně bylo tak, že se pořádně ani nerozednilo. Bylo takové jako by jenom šero, třeba mrholilo celý den. Takže chápu, že si ty dny musí něčím prozářit. Stockholm se jinak rozkládá na několika ostrovech.

V těch hlavních je 14 a ty jsou propojené mosty, ale funguje tu zároveň i lodní doprava a klasicky autobusy a metro. A já jsem moc ráda, že tahle rodina po mně nechtěla, abych jezdila autem. Protože v tom velkém městě bych se bála. No a já myslím, že jsme se dostali na konec dnešní epizody. O tom, jak jsem jako au pair odjela na sedm měsíců do Švédska a hlídala jsem děti dvěma různým rodinám. Byla to zkušenost k nezaplacení. Pomohla mi, abych se víc osamostatnila, abych se postavila na vlastní nohy. A abych si vlastně zvládla říct, že to dokážu sama. Že sama zvládnu zařídit spoustu věcí, postarat se o děti, které nejsou moje, že dokážu být zodpovědná i za ně.

Bylo to vlastně pro mě opravdu důležitý krok po dvacítce. A rozhodně, pokud uvažujete, že byste jeli někam do cizí země, tak doporučuji všemi deseti. Tak hej då, Švédsko. Nakonec vás ještě naučím jedno švédské slovo a to dnešní je Sverige. To znamená Švédsko. Tak ještě jednou, Sverige. Díky, že posloucháte podcast Děvče u plotny. Velmi ráda vás přivítám na svém blogu, sociálních sítích či u svého newsletteru. A pokud se vám podcast líbí, budu ráda, když o něm povíte svým blízkým nebo ho ohodnotíte na podcastových platformách Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts.