Jak se Švédsko propletlo s mým pečením

Moji milí, vítejte u první epizody podcastu Děvče u plotny, podcastové série o jídle ve Švédsku. Já jsem Kristina, autorka blogu Děvče u plotny a kuchařek Dorty a FIKA, Sladká švédská kuchařka. Dneska vám budu vyprávět o tom, jak jsem se vlastně dostala ke Švédsku, které se prolíná s celou mojí tvorbou, blogem, kuchařkami, ilustracemi a sociálními sítěmi. Tak si jako pravý Švéd dejte hrnek dobré černé kávy a zaposlouchejte se do mého vyprávění. Už dlouho, snad víc než rok, jsem přemýšlela o tom, kam posunout svou značku Děvče u plotny. Hledala jsem cesty, po kterých bych se mohla dát, ale žádná z nich mi nepřišla úplně ta pravá. Tou dobou jsem byla stále na rodičovské dovolené, ale chtěla jsem pak nějak plynule přejít do práce.

A nejlépe tak, abych mohla zůstat podnikatelkou a nemusela se nechat zaměstnat. Se zkušeností vím, že pracovat sama pro sebe mě umí nejlépe motivovat a cením si té svobody, kterou to dává. Nakonec jsem došla k tomu, že by mě lákalo zkusit nahrávat podcast, protože sama podcasty hodně poslouchám a je to formát, se kterým jsem ještě nepracovala. To mě všechno lákalo. Ale zase jsem nemohla vymyslet téma, o které bych zvládla natočit víc než jenom pár dílů. A tak jsem přemýšlela a přemýšlela a jednoho dne mě to prostě cvrnklo do nosu. Při poslechu skvělého podcastu Báry Perglové, tvůrčí žena činu, která povídala o tom, jak budovat značku. A tam to bylo. Skryté přímo pod nosem.

Moje téma je úplně jasně Švédsko a pečení. A pak už byl jenom krůček k tomu, abych začala tvořit podcast. Musím se vám zvěřit, že mluvit a nahrávat můj hlas pro mě není vůbec snadná věc. Mám tendenci mluvit hodně rychle, teďka se to snažím hlídat, tak prosím omluvte moje zaškobrtnutí, já věřím, že to bude určitě trošku lepší. Jako malá jsem několikrát navštívila Norsko, kam naši každoročně jezdí rybařit. Mě rybaření nebaví, ale hluboké fjordy a divoká severská příroda mi učarovaly. Pamatuju si na racky letící nad fjordem, vysoké hory, sytě zelené lesy, rychle se měnící počasí, kdy úplně za chviličku začalo pršet a za chvilku se sluníčko vykukovalo přes mraky.

Taky dlouhé letní noci, kdy slunce téměř nezapadá, záplavy borůvek, morušek a hub. A krajina, která mi dodává jakýsi pocit svobody. Na gymplu jsem uvažovala, co bych měla studovat dál a protože mi nejlíp šly jazyky, tak padla volba na ně. Jenže jsem nechtěla jen tak ledajaký jazyk, ale upnula jsem se ke skandinávským řečem a hledala jsem, kde bych se je mohla naučit. V Praze se otevírala norština, ale přiznám se, tam jsem se úplně necítila dobře. To město bylo moc velké, přijela jsem taková ztracená a tak jsem vlastně moc ráda, že vyšlo Brno, kde se otevírala švédština. Dostala jsem se na skandinávská studia Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde jsem úplně od základů začala studovat švédštinu pod vedením skvělé profesorky Agnety Ch. Alarky Kempe, která nás od úplných základů učila švédskou gramatiku, výslovnost, literaturu.

A mimo švédštinu mě naučila ještě jinou a možná daleko důležitější věc. Totiž to, že člověk může dělat opravdu všechno, co chce, stačí jenom začít. Napsat první e-mail, položit první otázku a co nejhoršího se může stát. Někdo vás odmítne. Přesně takhle jsem se začala ptát po brněnských kavárnách, zda by mě nechtěli zaměstnat, že bych pro ně ráda pekla dorty. A tak jsem se dostala do bistra Franz, kam jsem dvakrát týdně chodila na pátou péct dobroty. Na ten čas ráda vzpomínám. Stejně tak jsem po letech zjišťovala, jak se stát cukrářem a ještě o pár let později, jak napsat kuchařku. Naše profesorka taky chtěla, abychom se kromě švédštiny samotné věnovali nějakému konkrétnímu tématu švédské kultury.

Mohla to být politika nebo vlastně úplně cokoliv, film, divadlo, umění. Každý si mohl vybrat, co ho zajímalo. A to moje téma bylo samozřejmě jídlo. Chodila jsem taky vlastně zpívat do švédského sboru, který je stále aktivní a dvakrát ročně pořádá koncerty. Jeden u příležitosti letního slunovratu, švédský Midsommar, a druhý před Vánoci na svatou Lucii, neboli Sankta Lucia. Taky jsem hrála ve švédském divadle, které vedla jedna naše spolužačka a díky kterému jsem se dvakrát podívala do Švédska. Během studia v roce 2012 jsem založila svůj blog o pečení Děvče u plotny. Název vymyslela moje dobrá kamarádka Amálka a pamatuju si, že jsme byli na puťáku a s těžkými krosnami jsme probírali všechno možné.

A došla i řeč na psaní blogů. Amálka zmínila, proč vlastně nepíšu blog, když pořád peču. No a tak ten blog vzniknul. Od té doby ho píšu a ani na chvíli mě nepřestal bavit. Je pravda, že v roce 2012 byly blogy velmi populární. Pamatuju si, že jsme se dorozumívali s ostatními blogerkami přes komentáře u těch příspěvků. Z dnešního pohledu už je to vlastně takový vtipný způsob, ale tak to tehdy bylo. Ve druhém ročníku vysoké školy jsem pak na sedm měsíců odjela do Švédska hlídat děti. Nejprve jsem pracovala u jedné rodiny na opuštěném venkově, kde pomalu nebyla lidská duše, nebo aspoň ne v mém věku. A pak jsem jela k druhé rodině, ta zase bydlela v centru Stockholmu, takže to byl hodně velký rozdíl.

A o svých zkušenostech jako au pair vám budu povídat v příští epizodě. Během té doby, co jsem žila ve Švédsku, jsem přičichla ke švédskému pečení, místním zvykům a tradicím. Volná odpoledne jsem trávila v knihovnách, zahloubaná do kuchařek a pravidelně jsem si jich celé stohy odnášela domů k pročtení. Hltala jsem každý drobek místní kultury a tradic a dodnes mám sešity plné receptů se svými zápisky. Někdy si v nich jen tak listuju a říkám si, co všechno bych chtěla upéct. Když jsem se pak vrátila ze Švédska, napsala jsem bakalářku o švédském fenomenu fika, což je zjednodušeně přestávka na kávu a něco dobrého k tomu. Často jsou to třeba skořicoví šneci kanelbullar.

O fice a o tom, jak vznikla a proč je ve Švédsku důležitá, chystám samostatnou epizodu, tak se těšte. Protože mě pečení neskutečně bavilo a v té době jsem na brigádu chodila pěšky do brněnského bistra Franz a galerijní kavárny Morgal. Rozhodla jsem se přihlásit se na rekvalifikaci na cukrářku. V té době jsem byla ve čtvrťáku na výšce, ale studium nám naštěstí dávalo časovou volnost a já jsem přes víkendy a ve zkouškovém období trávila svůj čas na střední škole Charbulova, kde jsem pod vedením mistrových odborného výcviku zkoumala, jak to funguje na rekvalifikaci a všeobecně, jak to funguje, když studujete na cukráře a na cukrářku a začala jsem péct linecká kolečka o přesné váze, která prostě nemohla být těžší ani lehčí a místo másla jsme používali věc zvanou tážný margarín.

No, tohle nebyla úplně příjemná zkušenost, ale přesně to jsem potřebovala. Mohla jsem se stát cukrářkou. Cukrářství je totiž v Česku vázaná živnost, to znamená, že abyste mohli mít vlastní provozovnu nebo péct, tak potřebujete buď výuční list anebo živnostenský list a s tím se pojí buď studium na cukráře anebo právě rekvalifikace. Mně ale přišlo, že to studium na cukráře, ten samostatný studijní obor, hodně zabíjí kreativitu těch lidí, že tam vlastně není prostor na to, aby si vyzkoušeli nějaké svoje nápady, že to fakt všechno musí být prostě podle tabulek a přesně podle nějakých předpisů. Kdyby vás to zajímalo, tak o tom mám i článek na blogu, tak si ho můžete dohledat.

Potom jsem si založila vlastní provozovnu. Pamatuju, jak jsme s mým tehdejším přítelem, dnešním manželem, obcházeli Brno a hledali jsme nějaký vhodný prostor. Mám pocit, že jsme v té době viděli snad všechny možné nabídky pronájmu a pak jsem vlastně našla prostor na Cejlu, jenom kousek od toho, kde jsem bydlela a tam jsem dva roky pekla koláče a dorty do brněnských kaváren a taky svatební dorty. Mě by zajímalo, jestli se někdo z vás tenhle čas ještě pamatuje. V provozovně jsem taky pořádala takovou akci, jmenovala se Na kus dortu od Děvčete u plotny, kde jsem vlastně napekla různé koláče a vy jste mohli přijít a nějaké si ochutnat nebo si je koupit s sebou.

Do toho jsem ještě psala diplomku, takže to bylo takový divoký, ale moc hezký čas. Svou cukrářskou provozovnu jsem zavírala v roce 2017, po dvou letech fungování. Problém byl, že jsem na ni byla sama. Ekonomicky to nešlo úplně utáhnout, z dnešního pohledu jsem neměla správně nastavenou cenotvorbu, no bylo toho víc a tady do toho nechci hlouběji zabředávat, ale kdyby vás to zajímalo, tak opět najdete článek na blogu o tom, proč jsem zavřela svou cukrářskou provozovnu. V té době jsem se rozhodla napsat kuchařku o tradičním švédském pečení. Dlouho jsem o něčem takovém přemýšlela, ale pořád to byly spíš takové nápady, já jsem totiž nevěděla, jak začít, jak to celé pojmout, byl to spíš nějak takový sen.

A pak jsem potkala Báru Karpíškovou, která křtila svou kuchařku Bjukitchen v brněnském Pokojíku. Zase, kdo si na ni pamatuje? A tohle mi opět dodalo tu motivaci. V té době jsem se vdávala a s manželem jsme pak jeli na svatební cestu do Skandinávie. A právě tam jsme oba probírali právě moji provozovnu a dospěli jsme k rozhodnutí, že je to na jednoho člověka prostě moc. Prostě velké sousto a nejlepší bude ji zavřít. Úplně si pamatuju ten pocit, když se mi po celém těle rozlila obrovská úleva, jakože jo, tohle je prostě ten správný krok. Já prostě si myslím, že nejsem stavěna na to, abych podnikala v gastronomii, která je velmi konkureční prostředí, velmi stresové prostředí a to není životní styl, který mi vyhovuje.

Mám radši takový spíš svůj klid. Taky jsem si říkala co dál. Pořád v hlavě byla ta idea napsat kuchařku a celý tenhle plán jsme na svatební cestě skrz naskrz probírali. No a řekli jsme si, že vlastně jo, proč by ne? Takže svou kuchařku FIKA, sladká švédská kuchařka, jsem psala asi tři čtvrtě roku a vyšla na podzim 2018. Tvoří průřez těmi nejklasičtějšími švédskými recepty. Zároveň jsem ji psala tak, aby se s ní dobře peklo, recepty jsou snadné, podrobně popsané, nejsou přeslazené, což je důležité, protože jinak pečivo ve Skandinávii je velice sladké až jako moc na nás. Takže jsem vždycky hodně ubrala cukru, aby to bylo prostě tak akorát. Hned potom, co jsem vydala kuchařku, tak se mi narodilo první dítko a za dva roky druhé.

Se dvěma dětmi jsem pomalu, velmi, velmi pomalu začala pracovat na své druhé kuchařce, Dorty, která vyšla na podzim 2023 společně s druhým vydáním kuchařky FIKA, která se do té doby rozprodala. A teď tu stojím na začátku svého dalšího velkého projektu, svého vlastního podcastu. Když přemýšlím, kde se ve mně vzala láska k pečení, vždycky si vzpomenu na svou babičku. Jak mě ve své kuchyni jako malou holčičku učila poznávat všechny druhy koření podle jejich vůně. Ona pekla krásné dorty a já jsem se vždycky nemohla dočkat, co mi upeče. Pamatuju si na růže, které modelovala z marcipánu a na dortu jich bylo vždycky tolik, kolik mi bylo let. Když jsem byla větší, pekla jsem u maminky v kuchyni své první čokoládové Dorty, zkoušela jsem, jak to pečení vlastně funguje a samozřejmě taky, jak nefunguje, tak už to bývá.

No a taková byla moje cesta k pečení, protože jsem zkoušela, učila se za pochodu a nějak to šlo. Na pečení mám ráda tu radost, když pro někoho něco upeču, když vidím, jak mu chutná, nebo teď, když vidím, že recepty v mých kuchařkách a na blogu fungují a vy se k nim stále vracíte. Nakonec vás chci naučit, jak si švédsky řekne ahoj. Je to hej. A když se loučíte, řeknete hej då. Tak tedy hej då a znova se uslyšíme za týden. Díky, že posloucháte podcast Děvče u plotny. Velmi ráda vás přivítám na svém blogu, sociálních sítích či u svého newsletteru. A pokud se vám podcast líbí, budu ráda, když o něm povíte svým blízkým nebo ho ohodnotíte na podcastových platformách na Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts.